Zacílit (zamyslet se) a cvaknout

V digitální éře jsme náhle všichni „fotografy“. Stačí jen vzít fotoaparát, zacílit, stisknout tlačítko, vyfotit pár snímků a je hotovo. Výsledná fotka bude nejspíš dost slušná. Přidejte ještě některý z předem nastavených filtrů a případné nedostatky jsou ty tam – ať už chcete jakýkoli efekt, třeba ostré hrany, sépiový odstín nebo osvětlení zezadu – stačí říct.

Celou tu práci za vás udělá přístroj. Jenže právě kvůli té jednoduchosti a efektivitě se z umění fotografie ztrácí cosi zásadního a kouzelného – trpělivost, klidné přemýšlení při hledání dokonalého snímku, soustředění při cílení ideální kompozice – a nakonec úžas ve chvíli, kdy svůj snímek dostanete do ruky a zjistíte, že se perfektně vydařil.

Naštěstí ale po celém světě přichází nová vlna, která těmto kvalitám vdechla nový život.

Někdy před čtyřiceti lety nabrala fotografie nový kurz, když mladý americký konstruktér Steve Sasson sestrojil první digitální fotoaparát. Prototyp byl těžký a práce s ním neohrabaná; stal se ale jiskrou, která zažehla revoluci. Brzy poté už přední společnosti v oboru vyráběly malé, efektivní a relativně levné digitální fotoaparáty. Trh najednou explodoval. 

Jak přechod na digitální technologii nabíral na tempu, byly temné komory po celém světě najednou zastaralé. A na cívkách s filmy v regálech obchodů se usazoval prach. Průmysloví obři, kteří dosud vyráběli tuny a tuny filmů, zavírali svoje závody. Film pomalu umíral.

Časopis BBC Magazine o digitální technologii v jednom článku napsal: „Nyní už nemusíme do fotoaparátu zakládat cívky s filmem a navíjet jej. Nemusíme se bát, že nám v nepravou chvíli dojde film. Až dostaneme fotky z laboratoře, netřeba se obávat, že náš „dokonalý“ snímek pokazil palec před objektivem nebo červené oči. Je konec s poškrábanými, ztracenými a zaprášenými negativy. A nemusíme pořád namáhavě počítat správnou expozici na neohrabaném mechanickém fotoaparátu.“

Charlie Abbiss z Londýna, který pracoval ve fotolabu, pocítil změnu dosti silně. V roce 2010 ale se svým kolegou Tori Khambhaitou založil firmu Film’s Not Dead, veden možná spíše nadějí než očekáváním. Abbiss vysvětluje: „Všichni jsme pracovali s filmy a báli jsme se, co nám přinese budoucnost. Ta vlna návratu, kterou jsme vyvolali, je ale ohromná.“

Společnost Film’s Not Dead prodává filmy a klasické fotoaparáty a podařilo se jí spustit úžasný comeback. Firma Kodak nyní znovu chrlí cívky s filmy a společnost Ilfor se těší dobrému zdraví, přestože pouhých deset let zpátky ji zachraňovali před bankrotem. V Německu a Itálii se dokonce objevili noví výrobci filmů.

Fotografie a ztracené umění trpělivosti.

Příklon zpět k filmu vítají fotografové od Londýna po New York, Baltimore, Johannesburg, Tokyo, Vancouver a Stockholm.

Co ale za tímto comebackem vlastně je?

Všechno začalo kolem roku 2005, když se objevily chytré telefony s fotoaparátem, které se pohodlně vešly do kapsy. Abbiss říká, že důvodů je více: „Mě osobně se líbí, že celý ten proces fotografování je pomalejší. Když milujete fotografování, tak přeci chcete, aby trvalo co nejdéle, nebo ne?

Dlouhá doba, kterou člověk stráví fotografováním na film, je ale dvousečná: „Čím více času věnujete přípravě na fotografování a kontrole dokonalé expozice, tím víc vám na každém snímku záleží. Když k tomu přidáte omezený počet snímků na filmu, záleží vám na každém z nich ještě víc,“ říká Abbiss. „Věřím ale, že právě tohle vede k mnohem lepším fotkám. Ten proces je v každém případě více promyšlený a kontrolovaný.“

Fotograf David Geffin ve svém blogu na serveru Fstoppers napsal: „Žiju v New Yorku a kdykoli mám možnost trénovat trpělivost, chci ji využít. Čím více času trávím fotografováním jakýmkoli způsobem, tím víc si uvědomuji, že jde o to fotit méně, zpomalit a raději více pozorovat. Samozřejmě jsou chvíle, kdy chcete každou vteřinu nastřílet spoustu snímků; když se ale snažíte sdělit nějaký pocit nebo vyvolat určitou náladu, je myslím mnohem lepší čekat, dívat se, moc necílit a mít v hlavě už předem jasnou představu toho, co chci zachytit, než jen fotit a pak se dívat na snímky a snažit se přijít na to, co jsem vlastně chtěl říct.“

Italský fotograf Paolo Marchesi, který dnes žije v San Franciscu, říká, že se mu líbí „organický“ charakter filmu a vůbec celého procesu: „S filmem jste lepší fotograf. S digitálem jen střílíte fotku za fotkou a nevěnujete se tomu, aby snímek za něco stál.“

Dalším místem pro fotografy, kteří se do tohoto trendu zapojili, je server I Still Shoot Film. Nizozemský fotograf Ron Hornstra, který fotografoval portréty v dokumentárním stylu v bývalém Sovětském svazu a který pracuje především s filmem středních a velkých formátů, ve svém článku na tomto webu říká, že neohrabané a pomalé médium mu paradoxně umožňuje fotit více spontánně. Delší čas, který tento způsob vyžaduje, totiž vede k tomu, že se lidé konečně uvolní a přestanou pózovat.

S ODPOČINKEM DOJDETE DÁLE A RYCHLEJI.

Spousta lidí běhá, aby se uvolnili; zapomínají se ale při běhání uvolnit. Lidé mají při jakémkoli sportu tendenci ztuhnout a koncentrovat se tak silně na to, co právě dělají, že jejich tělo zaujímá nežádoucí polohu – ať už jsou to zaťaté zuby při jízdě na horském kole z kopce, ztuhlá ramena při běhu nebo svraštělé obočí při přemýšlení nad dalším tahem v šachové partii.

Při běhání ale platí, že nejlepšího výsledku dosáhneme tehdy, jestliže se pohybujeme volně. To znamená zůstat uvolnění. Podívejte se na jakýkoli maratonský závod. První, čeho si všimnete u vedoucích závodníků (kromě toho, že běží nemožnou rychlostí), je to, že vypadají uvolněně a klidně.

Vedoucí závodníci samozřejmě v hlavě promýšlejí strategii, ale ti nejlepší běžci zvládají umění zůstat uvolněný i za běhu, a proto i při velkých vzdálenostech vypadají, jako by se volně vznášeli na plyšových polštářích. 

Zachovejte klid a pozorujte svoje tělo, jak reaguje.

Jedním ze způsobů, jak najít svůj ideální stav, je sledovat svůj dech. „Když dýcháme zhluboka, uklidňuje to naše tělo a svaly se lépe připravují na pohyb,“ píše legendární free-surfer Laird Hamilton v časopise Men’s Journal. „Když jsem se začal soustředit na svůj dech, zvýšil jsem svoji výkonnost a dokázal jsem lépe kontrolovat námahu a bolest.“

Hamilton je zastáncem hlubokého dýchání nosem; při něm se totiž dech dostává hlouběji k bránici, která odděluje plíce od žaludku. „Tím se vám roztahuje břišní dutina a vzniká tlak působící dolů na žaludek, jenž vhání vzduch do plic a zlepšuje proudění krve do srdce a zpět. Jestli jste někdy trénovali jógu, tak víte, že dýchání bránicí má uvolňující účinek.“

Další metodou, jak zůstat při běhu uvolněný, je soustředit se na to, co dělá vaše tělo. Sportovní psycholog Jerry Lynch v magazínu Runner’s World píše: „Tajemství hladšího a rychlejšího běhu spočívá spíše v tom se uvolnit, než se ještě více ‘snažit‘. Přílišná snaha totiž vede k zatínání svalů. Nejlépe běhají ti, kteří umějí zůstat uvolnění.“

Lynch říká, že běžec, který chce zlepšit svoji kondici, by měl každý den vyzkoušet několik relaxačních technik; jde o prosté věci jako třeba odpočinout si večer ve vaně, trénovat představivost nebo zacvičit si jógu – to vše vám pomůže uvolnit svoje tělo i mysl.

Při běhání pak na tuto radu nezapomeňte; výsledkem bude hladký, příjemný běh. „Dbejte na to, abyste neměli zaťaté ruce; mějte dlaně lehce zavřené, jako byste v nich drželi vejce,“ říká Lynch. „Soustřeďte se na hladký krok a dávejte pozor na příliš dlouhé nebo příliš krátké kroky; při nich totiž plýtváte energií. Protřepejte si ruce, uvolněte ramena a mějte ruce u těla s lokty pevnými, ale ne zaťatými.“ Během chvíle se budete na dráze přímo vznášet.