PŘÍŠTÍ ROK SI DEJTE NIŽŠÍ LAŤKU

Největším problémem novoročních předsevzetí je to, že jsou nejspíše příliš náročná. Nerealistické cíle vedou k neúspěchu, což není dobré pro sebevědomí a může to podporovat stres a úzkost. Pečlivě vybrané a dosažitelné cíle vám zajistí šťastný Nový rok i další dny

Je všeobecně známo, že správně stanovené cíle mohou vést ke spokojenějšímu a cílevědomějšímu životnímu stylu. A právě Nový rok nás tradičně vyzývá, abychom sepisovali hromadu seznamů a slibů.

Jenže když si stanovíme nějaký cíl, může to být dvousečná zbraň. Nabízíme vám šest způsobů, jak dosáhnout toho, abyste příští rok touto dobou byli na vrcholu.

Stanovujte si drobné cíle a tak dosáhnete velkého

Klíčem k úspěchu je stanovování postupných cílů. Jestliže chcete běžet maraton, začněte na pěti kilometrech. Začněte stavět od základů. Vypadá to samozřejmě, ale lidé se nikdy nejsou schopni dobře soustředit na cíle, které jsou příliš vzdálené.

Požádejte o to, co chcete

Nikdo nezná vaše potřeby tak jako vy sami. Chcete-li si být jisti, že lidé pochopí, co chcete, musíte to říci nahlas. Odpověď může i tak být „ne“. Ale aspoň víte, na čem jste.

Hubnutí není dobré předsevzetí

Jestliže jste se rozhodli zhubnout, už je prohráno. Stanovit si cíl zhubnout po svátcích, míříte ke katastrofě. Jestli jste aspoň trochu podobní mým přátelům, znamená to, že jste pár kilo přibrali ještě dříve, než začnete, takže cíl zhubnout o 5 kg znamená spíš 8 kg. Vzdáte to ještě dříve, než se dostanete na původní úroveň.

Sepište si seznam

Příští rok budu víc cvičit,“ říká každý. Jenže mluvit o něčem a udělat to, je úplně něco jiného. Je lepší si svoje záměry sepsat a pak zajít za odborníkem, aby vám pomohl cíle dál rozpracovat. Jakmile totiž utratíte peníze za nějaký program – ať už jde o jídlo, jízdu na kole, plavání nebo posilovnu – máte větší šanci vydržet. Mít nějaký cíl vám také pomůže.

Vyberte si jednu věc

„V letošním roce budu každý víkend mýt auto, dvakrát denně půjdu se psem, každé ráno budu nakupovat čerstvé jídlo, budu pít méně kávy, budu si sám péct chleba…“ Ale no tak, hlavně klid. Vsadit všechny žetony na červenou je v kasinu možná zajímavá riskantní strategie; když ale přijde na předsevzetí, pak méně je více. „Provádět příliš mnoho změn naráz vyžaduje příliš mnoho pozornosti a bdělosti; těžko si budete čistit zuby celé dvě minuty a zároveň číst více o událostech ve světě,“ říká psycholog Ian Newby-Clark. Vyberte si raději jednu pořádnou změnu a pusťte se do ní plnou parou.

Buďte trpěliví

Překonat rázem něco špatného, to nás vždycky potěší. Skutečná změna ale vyžaduje práci a závazek.„Trvá týden nebo i déle, než pocítíte následek toho, že jste přestali jíst mouku nebo cukr, nasadili nový režim cvičení nebo vyřadili ze svého života rušivou elektroniku,“ říká legendární free-surfař Laird Hamilton v časopise Men’s Journal. „(Upřímně řečeno, chvíli se budete cítit spíš hůř.) Hlavní je nevzdávat se jen proto, že nepozorujete okamžité změny. Nakonec se skutečný výsledek stane právě vaší motivací.“

Takže si věci nekomplikujte, zachovejte klid a soustřeďte se a rok 2016 bude rokem, kdy objevíte svoje skutečné já.

VE SPOLEČNÉ ZÓNĚ

Málokdo tak hluboce rozumí a pracuje s přirozeným plynutím energie jako hudebníci. Muzikant o něj usiluje vždy, když bere do ruky trsátko, dotkne se klávesnice nebo udeří do činelu. Říká se tomu „společná zóna“.

S tímto trochu záhadným pojmem se setkáváme v rytmické sekci u hudby všech druhů. Publikum si toho kolikrát ani nevšimne; když ale poodstoupíte a sledujete diváky, poznáte to. Najednou si všichni podupávají, pokyvují hlavami do rytmu, mají zavřené oči a vypadají, jako by byli všichni naladění na stejnou notu – aniž by to věděli nebo o tom dokonce mluvili. Proto se říká, že hudba má moc spojovat lidi napříč jazyky a jinými bariérami – „společná zóna“ je klíč, kterým muzikanti i jejich publikum tuto sféru otevírá.

Z pohledu muzikanta de vlastně o týmovou spolupráci – cílem je najít prostor, v němž se jednotliví hráči a jejich schopnosti spojí dohromady a vznikne jediná nerozborná síla. „Je to lepidlo, kterým se skupinka lidí promění v kapelu. Bez přehánění můžeme říci, že když hraje baskytarista a bubeník ve společné zóně, nedá se výsledek ani vyjádřit slovy a účinek hudby je doslova hmatatelný.

Právě tohle udělá z obyčejné skupinky lidí skutečnou kapelu.

Příklad? Jednou mě moje tehdejší přítelkyně vytáhla na koncert kapely, kterou jsem neznal. Byl to úžasný zážitek. Lepší než všechny koncerty velkých jmen, které jsem kdy viděl. Každá píseň zněla jako jasný hit. Rovnou jsem proto šel a koupil si jejich první průlomové album. Vůbec se mi nelíbilo. Důvod je podle mě jasný. Ten večer hráli ve společné zóně a já to cítil – a ve studeném, technickém prostředí studia se to zkrátka nepodařilo.

O mnoho let později mi to jeden kolega, který je velkým fanouškem Bruce Springsteena, vysvětlil blíž. Řekl mi: „Springsteen nikdy nehraje stejný playlist. Nikdy. A jeho kapela to ví. Znají ho dobře. Mění playlist podle libosti a vytahuje písně s repertoáru stovek kusů – a jeho kapela se vždy přesně naladí na jeho zónu. Tak dokonale jsou sehraní. Proto je to „šéf“. A proto je nejlepší slyšet ho naživo.“

Právě tato zkušenost spontánní dokonalosti bez zbytečného snažení je tím, co máme na mysli, když říkáme „cítit přirozený proud energie“.